V pátek 13. října večer jsme se s Míšou a Luckou vydaly trénovat divadlo do Kašpárkovské herničky. Neděle se blížila a celý týden se nesl v duchu příprav na pohádku, kterou dětem představíme. Drobně jsme se domlouvaly, psaly si, volaly. Na pátek jsme se těšily, že budeme večer věnovat přípravě velký kus svého času, aby to v neděli stálo za to. Vše jsme si nachystaly, připravily k tomu papír a tužku na domluvy. Copak je ještě potřeba nachystat, vyrobit, přešít a vzít z domu?
Zjistily jsme, že v nejvyšším patře zámku, tedy na zámecké půdě nejsme sami. To je dobré vědět, protože na zámku v Rosicích to žije. V zrcadlovém sále bylo nějaké cvičení a rytmická hudba dunivě zněla. Děcka z Turisťáku měli také nějakou schůzku, takže se to tam lidmi hemžilo. Naše trénování pohádky se protáhlo a my jsme si uvědomily to velké ticho, které nás obestřelo. Šly jsme ještě tišeji na konec ztemnělé chodby, kde jsme zjistily, že dveře jsou zamčeny. To nás však netrápilo a rozesmály jsme se, protože hahaha…klíče přece máme půjčené z KICu, tak co by se mohlo stát..? Odemkneme si tím správným klíčem a Lucka hurá na film do kina a my s Míšou domů. Jenže klíč byl v zámku a nešlo jím otočit. Na jednu stranu – NIC. Na druhou stranu – také NIC. Co teď? Všechny tři jsme zkoušely postupně volat lidem, o kterých víme, že by mohli mít klíč od zámecké půdy. Mě se hnaly hlavou myšlenky, že v Kašpárkově jsou prostěradla a když je spojíme, tak se možná ze střechy dostanu okýnkem přes dvě patra dolů. Spustím se a holky mě budou držet, třeba to vyjde a pak to nějak vyřeším… Postupně jsme zjistily, že nám nikomu zrovna v pátek po 20 hodině nikdo telefon nezvedá a všem se nám zrovna v tu chvíli vybíjel mobil, docházela baterka na aparátu. Střídavě jsme zkoušely otáčet klíčem v zámku, prosily jsme duchy, aby nás pustili a nevěznili. Klíč ale ne a ne povolit. Když jsme se už smířily s tím, že na půdě asi přespíme a ráno uvidíme, tak najednou klíč CVAK a vyšlo to.
Odešly jsme domů v klidu a pohodě. Na tuto historku nikdy nezapomenu. A kdo ví proč se to stalo. Rozhodně to nebylo špatné znamení, ba naopak. V neděli na pohádku O perníkové chaloupce přišlo 80 dětí s rodiči. Moc nás tato účast příjemně překvapila a potěšila. Děkujeme všem, kdo na naše pohádky chodí. Už připravujeme další, tentokrát čertovskou. Akorát si to předem domluvíme s klíči, aby odemykaly přesně ve chvíli, kdy budeme potřebovat.
Zdeňka Makovská
