„Dávno, pradávno tomu, bylo jedno království, kde žila princezna, král a královna. Každý den šli rytíři na souboj s drakama do jeskyně. V jeskyni byla tma a žádná okna. A v té tmě a v té jeskyni se prali. Brzo ráno šli do jeskyně a večer domů. Jednou se to nepodařilo a drak jednoho rytíře zabil. Seběhli se všichni okolo a bylo jim to líto. Pohřbili rytíře. Princezna moc plakala, protože to byl její nejvíc oblíbený rytíř, kterého znala. Nejstarší princezna řekla té nejmladší: Nebuď smutná, něco vymyslíme, takhle se přece nebudeš trápit, najdeme nějakého nového hezkého rytíře. Ale princezna nechtěla, trápila se a řekla si, že uteče. Utekla do lesa. Potkala velkého draka a ten jí lidskou řečí řekl, že se nemusí bát, že on není opravdový drak, ale začarovaný princ. Princezna mu dala bez váhání pusu a on se proměnil v rytíře a měli svatbu. To je konec.“
(Autorem pohádkového příběhu jsou: Klárka H., Barunka T., Sárinka P.,Honzík P., Ninuška A. a Adélka R….děti ve věku 5,6 a 7 let)
U tohoto psaní se musím pousmát. Když děti vypráví příběhy a svoje nápady říkají nahlas, je to něco neskutečného. Dokážou se napojit tam, kde první přestal a umí se vnořit do světa pohádek a příběhů okamžitě. Nepotřebují čas na promýšlení, prostě vypráví a už ví, jak to bude dál. Ne každý má tu odvahu a ten dar. Děti mají jiné vidění světa než my dospělí, proto jsem ráda, že se nám pohádkové dopoledne vydařilo. 28 dětí prožilo dopoledne jako pohádková postava. Doba karnevalů je ještě daleko a proč si tedy neobléci kostým a jít si hrát třeba v listopadu. Všechny nás spojovalo jedno a sice – máme rádi pohádky. V Kašpárkově jsme se sešli v 9 hodin ráno a do půl 12 jsme měli co dělat. Převahu holek jsem čekala, kluci byli 4. Nejdříve jsme si vzali kouzelný mlýnek a zatočili kličkou a kdo měl mlýnek, řekl svoje jméno. Naučili jsme se pohádkovou písničku, hráli si na sochy, pohádková opičí dráha a vlak v zrcadlovém sále a proběhlo také zajímavé „zrcadlení“. Přímo u zrcadel jsme pozorovali sebe a kamarády, jak se zrcadlíme, potom jsme se zrcadlili navzájem ne u zrcadel, ale naproti sobě a všem se to dařilo. A byl tu také čas a prostor pro přípravu pohádkové svačinky, kdy jsme si z Bebe sušenek, křupínek, jablek a mrkviček vytvořili samy ozdobený talířek a děti si nejdříve vše upravily, naskládaly a potom snědly. Honzík tedy snědl svůj „hrad Pernštejn“ a další děti sluníčka, stromy, vlaky a medvídky. Vymysleli jsme si Cestu za světýlkem. Na chodbě byla tma, tak jsme šli za rozsvícenou svíčkou a kromě dvou dětí se nikdo nebál. Děti tímto prokázaly velkou odvahu. Vše, co jsme dělali, bylo v naší mysli, používali jsme fantazii a dostali se do světů, které nejsou u nás, ale právě a pouze v Pohádce. Byla jsem pro děti vypravěčem, vycházela z momentální situace, kdy někdo řekl nápad nahlas a hned jsme rozvinuly Zemi nezemi, představovali jsme se a hráli si. Na závěr jsme si nakreslili sami sebe jako pohádkovou postavičku a svět, který se nám líbí. V květnu nebo červnu si uděláme nějaké pokračování tohoto prima dopoledne. Tak se těším, milé děti.
Zdeňka Makovská
