Mé první setkání s fotografem bylo na kulaté židličce. Fotograf se jmenoval Otto a jeho úkolem bylo vytvořit foto školkových abiturientů do místní vývěsky socialistického supermarketu Jednota. Vzpomínám, si jak babička dlouze hleděla do výlohy, několikrát si vyměnila brýle, a né a né svého vnoučka na tablu nalézt. Obdobně na tom byly i další členové rodiny a další rodiče. Bylo to asi tím, že jsme všichni měli stejnou flanelovou košili, stejný účes alá blbec a stejně přihlouplý výraz.
Uteklo několik let a řemínek s fotografickou brašnou jsem si na krk pověsil i já. Začal jsem navštěvovat fotografický kroužek a měl svůj první fotoaparát Zenit. Ještě teď se mi tají dech, když si vzpomenu na chvíli v temné komoře, kdy jsem při červeném světle uviděl ve vývojce svůj první snímek rohaté kozy Lízy. Jak už to tak bývá, v mládí má člověk mnoho zájmů a fotografování koz, slepic, psů a koček nebylo úplně levný koníček a tak jej na čas nahradili i jiné koníčky. K fotografování jsem se vrátil, když jsem dostal digitální fotoaparát.
Focení mě zase bavilo a fotil jsem a fotil, no jako japonský turista. Ač by se mohlo zdát, že focení na digitál je sranda co vlastně nestojí téměř nic. No jo, to nesměli byste mít mé štěstí. Jeden fotoaparát jsem nechal opalovat na pláži v Monte Carlu, druhý v odpočívat v Jedovnické hospodě, třetí spadl z lešení, když jsem se snažil zachytit akrobatický výkon kamaráda tesaře. A to nepočítám zapomenutí a opětovné nalezení díky dobrým starostlivým lidem. Proto jsem se rozhodl pro radikální krok. Koupil jsem si digitální zrcadlovku a světe div se, zatím jsem ji nikde nenechal. Musím to rychle zaklepat na klávesnici.
Dalším milníčkem, nebo mezníčkem v mé fotoamatérské cestě bylo setkání s Pavlem a jeho obrázky zpracované metodou Kyanotipie. Když pak Pavel se svým kamarádem fotografem Romanem Klátem začali pořádat fotokroužek pro dospělé, napadlo mě jako první, že se konečně dozvím, na co jsou všechna ta tlačítka na fotoaparátu a že kromě režimu „zelené okno“ jsou i další režimy, které nemusí vždy znamenat rozmazaná fotka. Z té naší fotoparty jsem nebyl s touto touhou sám.
A tak se jednou za čtrnáct dnů scházíme v páteční podvečer u kávy v Rodinném centru Kašpárkov. Ano čtete správně, v rodinném centru se schází taťkové a mamky nad svými domácími fotografickými úkoly, které jsou odborným okem Pavlovým a Romanovým, podrobeny někdy „zdrcující“ kritice, jindy pochvale. Někdy dokonce u odborného výkladu zabrousíme i do školních matematických let a procvičíme si logaritmické rovnice. Ne, nebojte se, kluci jsou moc fajn a vždy jsou skvěle připraveni nám říci, co děláme blbě a ukázat jak to dělali ti úplní profíci, třeba pan Ansel Adams, nebo Annie Leibowitz. Tak přijdete nás navštívit a fotit s námi.
Standa Mikeš
