Letošní ročník akce Táta frčí, která zaměřuje svou pozornost víc tatínkovským směrem, jsme si přáli něčím ozvláštnit. Nepostavili jsme veliký hučící skákací hrad, neobjednali jsme návštěvu hasičů, zaměřili jsme se na aktivitu tatínků. Chtěli jsme jim dát prostor použít v nedělním odpoledni svalové skupiny, na které už možná pozapomněli, chtěli jsme jim dát možnost opustit a popustit – opustit důstojnost své role a popustit uzdu vrozené mužské hravosti.
Celé setkání probíhalo na kašpárkovské zahradě a nejbližším okolí. Zahrada byla posetá stanovišti, ze kterých se ozývalo klepání kladiv, dusot nohou ve skákacích pytlích, svištění vzduchu letících skokanů do dálky na pískovišti, hekání těl obepínaných, často poprvé v životě, šátky na nošení malých dětí, šramot šišek dopadajících do koše a dobře míněné tatínkovské rady potomkům hledajících cestu překážkovou dráhou s lanovou překážkou.
Mimo zahradu duněla pojízdná popelnice, která ještě před svým konečným účelem sloužila jako dopravní prostředek s dětským pasažérem a řízený tatínkem, naproti pak občasný skřípot ručních strojů pro manuální přepravu materiálů, například dětí, tedy koleček.
Děti sbíraly razítka ze všech stanovišť, aby za splněný průchod získaly odměnu. Ani tatínci nepřišli zkrátka: poklidnou komorní atmosféru, která byla pro letošek také vetknuta do vínku akce, přerušovaly občasné soutěže, ve kterých tatínci prokazovali běžné dovednosti jako šití bambusovou jehlou, skok do dálky na tři způsoby, nebo zatloukání hřebíků na přesnost poslepu s navigačním pomocníkem na zádech. Odměny trochu šplouchaly, trochu voněly.
Počasí ze všech sil drželo kohoutek dešťových mraků až do samotného závěru odpoledne. Účastníků nebyly zástupy, tváře těch, kteří přišli, vypadaly spokojeně. A kdo ví, jestli nějaký tatínek-účastník nepřijde na další akci RODINNÉHO centra Kašpárkov s otázkou: Mohu se přidat?
Olda Hlaváček
